17.4.2012

20.9.Zlatohorská magistrála

Zlatohorská magistrála aneb můj první bikerský zážitek
 
Co všechno jsme ochotni udělat pro přátele? No, třeba sednou na horské kolo, vlétnout s ním do lesa bez zkušeností a přitom jet na maximum, aby z toho byl alespoň nějaký ten bodík pro team...
 
Vše to začalo velmi nevinně: „Hele, o nic nejde, jen si oblečeš dres, půjčíš si kolo a odjedeš 40 km po lesní cestě. Nic víc po tobě nechceme.“ Moc jsem jim sice nevěřila, ale nakonec jsem souhlasila. Má počáteční nedůvěra se brzy ukázala jako oprávněná. Sotva jsem sedla na kolo a už jsem málem letěla k zemi – brzdy fungovaly skutečně výborně.
 
Nervozita a strach mě provázely do poslední chvíle. Po zaznění výstřelu z děla, který závod odstartoval, jsem však myslela již jen na to, abych předjela človíčka před sebou (při trase do kopce) a abych nezmrzačila sebe ani nikoho z těch, kteří mě předjížděli při jízdě z kopce. Závod začínal pěkným výstupem po asfaltu a pokračoval příjemnou i když trochu bahnitou lesní cestou. Skutečně potit jsem se začala, když přišel příkrý kopec plný mokrých velkých kamenů. Zde jsme já i závodníci v mé těsné blízkosti usoudili, že bude rychlejší a bezpečnější kopec vyšlápnou pěšky. Není nic horšího než tlačit kolo. Testem svalové soustavy celého těla byl skutečně bikerský sjezd lesem. Žádná stezka ani pěšinka. Fáborky na stromech vedly trasu mezi smrky a jejich nevypočítatelnými mokrými kořeny. Když jsme opět vyjeli na cestu – jásala jsem. Avšak netrvalo dlouho a už mě jeden z pořadatelů směřoval zase do lesa. Nééé! Po další náročné trase jsme se vynořili na louce plné balíků slámy, kde byli zřejmé hned tři cesty, ale značka žádná. Kam teď? Jela jsem rovně a za mnou dalších x závodníků, přestože jsem na ně křičela, že si nejsem jistá, jestli jedeme dobře. Po několika stech metrech jsme dojeli k závoře. Takže rychle zpátky a hledat fáborky. V této chvíli mě předběhla další závodnice, což mě mrzelo. Navíc se touto zajížďkou splnila moje celotýdenní noční můra, že se na závodech ztratím.
Trasa pak pokračovala přes borůvčí a kořeny stromů podél řeky. V těchto chvílích jsem měla za to, že jsem  už téměř u konce (alespoň fyzické vyčerpání tomu odpovídalo). Když mi vzápětí kolem jedoucí závodník oznámil, že do cíle zbývá 15 km, měla jsem sto chutí sednout si na kraj řeky vedle kola a začít brečet. Jenže jsem to neudělala a místo toho jsem se rozhodla bojovat až do konce. Smířila jsem se s tím, že po cestě se v tomto závodě nejede a že jestli chci dojet za kamarády čekající v cíli, musím to prostě nějak dát. Znovu jsem se dostala do tempa (i když musím přiznat, že už to nebylo to dravé tempo jako na začátku, ale spíše bezpečná jízda s cílem nepustit již nikoho dalšího před sebe).  Ke konci jsem ještě trošku zmatkovala před sjezdem do cíle. Málem jsem si dala celou trasu ještě jednou. Naštěstí jsem si všimla mávajícího fotografa, který mi ukazoval, že jedu špatně a mám jet na druhou stranu. Takže rychle zpátky a šup z kopečka do cíle :-)
 
Výsledné pocity byly smíšené – radost z pěkného zážitku a z milých lidí čekajících v cíli, ale i zlost z náročnosti a nebezpečnosti trasy a zklamání ze svého výkonu.
 
Bobi
 
01.jpg
02.jpg
03.jpg
04.jpg
05.jpg
06.jpg
07.jpg
09.jpg
10.jpg
11.jpg
12.jpg
13.jpg
14.jpg
15.jpg
16.jpg
17.jpg
18.jpg
19.jpg
20.jpg
21.jpg
22.jpg
SPONZOŘI
Domist.jpg
logo Harbich web.jpg
Trymeta mala kopie.jpg
logo Paprsek uprava stranky.jpg
Certovy kameny.jpg
Stolarstvi.jpg
 
  PODĚKOVÁNÍ
Sport servis Tomšů
web

Velosport Chuděj
web

Jesenickému týdeníku
web

Olinovi Nešporovi
Petříkov - Brno






 
 
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one